HIV – tichý zabiják postupně na pokraji vyhlazení?

Je začátek 80. let. Ve vaší imunologické ambulanci se stále častěji objevují případy původně zdravých mladých gayů, kteří z neznámých příčin podlehnou běžným bakteriálním onemocněním, nebo se u nich najdou vzácné typy nádorů. Postupně to nejsou jen homosexuálové, kteří záhadně umírají, přibyli i hemofilici, matky s dětmi, heterosexuálové… Posledních pár měsíců jsme si všichni zažili na vlastní kůži pandemii nového koronaviru SARS-CoV-2. Jak však začala pandemie jiného, zákeřnějšího viru, před 40 lety?

Pepa nebo Anička… jak se pojmenovává virus

Hurikánům a tropickým bouřím se každoročně ujdou snadno zapamatovatelná a veřejností pochopitelná jména, ale vědecká obec je v tomto trošku nudnější. Svůj tradiční postup – popsat virus či onemocnění co nejobsáhlejší a následně to zkrátit do skupiny písmen – aplikovali vědci i při HIV a jeho onemocnění, AIDS.

HIV (Human immunodeficiency virus), v překladu virus lidské imunitní nedostatečnosti je tedy přesně to – virus, který poškozuje obranné mechanismy našeho těla. Od jistého momentu se u nás vyvíjí onemocnění AIDS (Acquired immunodeficiency syndrome) – syndrom získané imunitní nedostatečnosti. AIDS je jakoby určitou hranicí, od které můžeme říci, že náš imunitní systém je z důvodu HIV natolik v koncích, že to ohrožuje náš život.

Achillova pata s názvem CD4

Jak se vlastně podaří HIV probojovat do téměř nedobytné pevnosti se spoustou obranných enzymů, imunitních bojových plánů a ozbrojených bílých krvinek, a.k.a. lidského těla?

Základní koktejly našeho těla, které obsahují aktivní formy viru jsou krev, mužské semeno, vaginální výtok a mateřské mléko (sliny ne!). To znamená, že kromě známého přenosu HIV sexuálním stykem je možný i přenos z matky na dítě, kojením. Virus následně proniká přes první zábranu – naše epitely a sliznice – a směřuje do lymfatických uzlin, což jsou ve své podstatě jakási centra, kde se shromažďují různé buňky imunitního systému, aby tam zachytily a zlikvidovaly patogeny (cizí bakterie a viry). A právě tam začíná HIV svůj ďábelský destrukční plán.

Cílem viru se stávají buňky imunitního systému, které mají na své membráně bílkovinu s názvem CD4 (nejznámější z nich jsou tzv. T-buňky). Ta jim slouží ke vzájemné komunikaci a identifikaci již zmíněných patogenů. Poté, co HIV tento důležitý protein zablokuje, se může nepozorovaně dostat dovnitř buňky. Tam se s pomocí nevědomé T-buňky množí, dokud ji úplně neovládne.

Není chřipka jako chřipka

Jste nakaženi virem HIV, vaše T-buňky jsou tím brutálně zničeny. Váš osud je již víceméně jistý, ale dlouho se to nedozvíte. Necítíte žádné změny.

Během dalších týdnů, po prvním setkání našeho těla s virem, se jeho množství v naší krvi rychle zvyšuje. Příznaky, které člověk pociťuje, jsou však k nerozeznání od běžné chřipky: horečka, malátnost, únava, bolesti končetin a kloubů, píchání v krku.

Po několika týdnech se naše tělo dostává do téměř úplně asymptomatické fáze, která může trvat až několik let. Imunitní systém zapojuje to poslední, co z něj zbylo a proto se prvotní symptomy stáhnou. HIV se však s pomocí ovládnutých buněk i nadále množí a počty krvelačně zavražděných T-buněk rostou.

Účinnost našeho imunitního systému se ztrácením T-buněk klesá a objevují se další projevy: zvětšené lymfatické uzliny, bílý povlak na jazyku, kvasinkové infekce v dutině ústní, průjem, náhlá ztráta hmotnosti. V tomto momentě už můžeme začít mluvit o AIDS. V krajních stádiích tohoto onemocnění se dokonce zvyknou objevit vzácné typy nádorů. Kapošiho sarkom.

Kongo, opice a trochu promiskuity

Dobře, destrukčním mechanismem viru HIV už možná rozumíme, ale jak se tu cosi tak smrtelného vůbec vzalo?

I když se první případy nakažení HIV ve vyspělém světě objevují kolem 80. let 20. století, příběh našeho viru začíná ještě o něco dříve a na mnohem exotičtějším místě. Vlastně k jeho povídání stačí tři slova z podnadpisu.

Píše se rok 1908. Lokalita: deštné pralesy v blízkosti městečka Kinšása v belgickém Kongu. Právě zde vědci odhadují, že nastal přenos šimpanzího SIV (opičí verze dnešního lidského HIV) na člověka. Podle nich k tomu došlo pravděpodobně krví, a to při lovu a následné konzumaci šimpanzů. Mnozí si jistě umíme představit i nechutnější scénáře prvního přenosu. Budeme se však držet slova odborníků.

Jelikož šimpanzi jsou, jako my, savci, postupná změna SIV v lidském těle na dnešní podobu HIV se dala očekávat. V epidemiologii obecně platí: Čím evolučně blíže jsou si dané druhy, tím snazší vzájemný přenos virů.

V koloniální Kinšáse byla z důvodu nedostatku žen docela oblíbená prostituce, a to je právě jedna cesta, jakou se virus mohl šířit. Tou druhou bylo pravděpodobně opakované používání jehel a injekčních stříkaček při léčbě tropických onemocnění, protože to bylo dávno před tím, než existovaly jednorázové jehly. A jak už známe z koronavirového scénáře – s prvními cestovateli z Kinšásy vycestoval do světa i HIV.

Zabijte to, dokud se to nerozmnoží

Nakonec, asi nejdůležitější ze všech otázek, kterou bychom si měli klást, zní: Jak se HIV navždy zbavit?

Inu, odpověď je, jako u většiny věcí, vůbec ne jednoduchá. Jednou z dalších vskutku chytrých vlastností, kterými HIV disponuje je, že při svém množení v napadených buňkách dělá relativně mnoho chyb. Jeho replikací tedy stále vznikají další částice viru HIV, ale s menšími změnami a nuancemi v jeho genetické informaci. A právě kvůli těmto drobným změnám začínají léky po nějaké době ztrácet svůj původní účinek.

Kromě rychlé ztráty působení byly dosud vyvinuty a schváleny léky jako azidotymidin (AZT) velmi drahé a se spoustou vedlejších účinků. Vědci však přišli na to, že pro nejideálnější výsledek je třeba samostatně vyvinuté léky zkombinovat a tak vznikla terapie, která se používá i na dnešních pacientech – ART, antiretrovirální terapie. Její podstatou je často zničení enzymu, který umožňuje HIV začlenit se do jádra hostitelské buňky a volně se množit.

Navzdory dennímu přírůstku 5000 HIV nakažených dosud neexistuje léčba, která by uměla virus z těla odstranit úplně. Hudbou budoucnosti je však například technologie CRISPR, která by dokázala upravit naši genetickou informaci tak, že HIV by se nemohl navázat na vnější receptory T-buněk a proniknout do jejich nitra. Celý ničivý proces by tak byl zastaven ještě v zárodku.

Jak na šťastné T-buňky ve třech krocích

1. Chráněný sex – Kondomy se nevyrábějí jen jako prevence nechtěného otěhotnění, právě naopak. Až 75% přenosu HIV je nechráněným pohlavním stykem. Nejčastěji přitom jde o přenos z muže na muže.
2. Jednorázové stříkačky – Ať už jde o lékařský úkon nebo píchání drogy, stále je třeba myslet na prevenci. V použité injekční stříkačce může být kapka infikované krve, i když ji pouhým okem nevidíme.
3. Věrnost partnerovi – Čím častěji bezhlavě střídáme své sexuální partnery, tím vyšší je naše šance náhodou se nakazit. I když se to nemusí zdát zrovna sexy, přímo se zeptat na sexuální zdraví nového partnera nikdy není ostuda.

Zdroje: Youtube – Osmosis, SciShow

They/them, oni - zájmena - připínací odznak, kovový

89,00 Kč

Farby života

322,50 Kč

Duha - odznak, kovový, LGBT+

89,00 Kč